Vyhledat název

cs
Autorem článku je sám pan Tomáš Švaříček, text i fotografie jsou originální a nijak jsme je neupravovali.
Poslední dobou mi přijde jako by ten čas letěl tak rychle, že to nestíhám skoro sledovat. Nedávno jsem sepisoval pár slov v Tbilisi o zážitcích z Gruzie a Arménie a teď už mám za sebou většinu Ázerbájdžánu a již více jak týden moje kolo (Bedřich) odpočívá tady na okraji hlavního města - Baku, zatímco já čekám na další posuv směr východ.
Poté co jsem opustil Tbilisi, po 2 dnech jsem dorazil na hranice Ázerbájdžánu. První země kam je na této cestě potřeba vízu a poprvé probíhá na hranicích detailnější kontrola než jenom pas se slovy: "Vítejte v zemi." Celníci si prohlíží kolo, na vše sahají, vše musí vyzkoušet, i to jestli mi opravdu funguje zamykání odpružení přední vidlice a pak padají dotazy: "Převážíte nějaké léky?" "Ee, no." "Nějaký alkohol?" "Ee, no." "Otevřete mi tuto brašnu a tuto taky!" Naštěstí si úředníci vybírají ty brašny, kde mám buď věci na spaní a vaření anebo jídlo a špinavé prádlo (ano opravdu jsem to zrovna měl ve společné brašně). A tak jsem si svoji slivovici a léky (kdyby něco) převezl přes hranice a objevil se v neděli odpoledne zase v další zemi, která je pro mě zcela nová. Tímhle směrem je vlastně pro mě vše nové, tak už bych to asi mohl přestat psát.
Těšil jsem se opět na nové zážitky, lidi, přírodu a hory. Hor jsem tu nakonec ale moc nenavštívil, protože stejně jako v Gruzii nevedou silnice skrz hory někam dál ve směru, ale z hlavní silnice vyrazí paprskovitě do hor a pokud se tam člověk vydá, musí stejnou cestou zpět, pokud si nechce hrát na pastevce ovci, což s kolem jde blbě. A tak jsem směrem na Baku - hlavní město zvolil aspoň tu nejméně hlavní - severní cestu, která kopíruje Kavkaz s pohledy na ještě v létě bílé vrcholy hor. A tak o výhledy nebyla nouze. Bohužel ale tím, že jsem se pohyboval v nížinách, nebyla nouze ani o horko. A to se postupně směrem na východ, jak se měnilo horské pásmo v polopoušť, ještě stupňovalo. A tak ze mě denně tekly proudy potu a do toho jsem to ještě několikrát denně prokládal horkým čajem. V Ázerbájdžánu je totiž stejně jako například v Turecku silně zažitá kultura pití čaje. Ten se tu pije za každého počasí horký a téměř za každé situace. Když se to skloubí opět až s neuvěřitelnou pohostinností místních lidí, kdy host je nadevše, tak jsem pozvání na čaj absolvoval několikrát denně. Občas jsem jen sedl na kolo a už opět zastavoval a občas už musel i s omluvou opravdu odmítnout, protože jinak bych nemusel ani začínat a prostě jen chlemtat čaj až do večera.
Vím, že už to začíná být z mé strany klišé tady psát o tom, jak jsou lidé pohostinní, ale je to opravdu tak. Pokud jsem to řekl o Turecku, Gruzii a dalších zemích, tak tady je ta pohostinnost zase o kousek dál. Kolikrát se vám stane, že na vás zavolá někdo z restaurace - majitel, číšník, kuchař a prostě vás jen tak pozve zdarma na jídlo? No, mně se to tu stalo každý den. Nebo když pak jedete v Baku s kamarádem autem, který porušil dopravní značení, nemá doklady ani pojistku k autu, ale protože veze cizince, policie si s vámi podá ruku, ještě jednou vás přivítá, i přestože jste v zemi už 14 dní a nechá vás pokračovat v jízdě, abyste neměl na Ázerbájdžán špatné vzpomínky. Ano i takhle milý a vstřícní lidé tu jsou. Nemohu si pomoci, ale strašně mi to tu připomíná Súdán při cestě Afrikou - horko, neuvěřitelná vstřícnost lidí a směrem k Baku poušť, ale také jakési jejich vnitřní potěšení z oficiálních dokumentů.
I přestože je Ázerbájdžán převážně muslimská země, tady se to moc nehrotí. Zahalených žen je tu poskromnu, mešit taky, dá se tu sehnat točené pivo a obecně se tu chlastá tak, že pokud Moraváci uchlastají Čechy, tak tady by to byl hodně náročný víkend i pro ně. Často jsem byl k takovým přípitkům večer po jídle přizván a brzy jsem musel začít odmítat a viděl v očích svého hostitele zklamání, ale takovou ligu bych prostě neutáhl.
A tak jsem postupně projel z oblasti hor na západě až do oblasti pouště na východě a do města Baku. Samotné hlavní město se zcela vymyká zbytku obrázku Ázerbájdžánu. Město postavené na pobřeží Kaspického moře má široké hlavní ulice, nádherné a osvětlené budovy, mrakodrapy po kterých v noci běhají světelné animace, jako třeba plameny na "Flamming Towers", drahá auta, obchod Ferrari s vystavenými modely hned vedle McLarenu a o pár míst dál Porsche. Je vidět že v zemi ropy a oleje je peněz dost. Pokud se ale pohybujete mimo Baku, nejčastěji tu narazíte na Ladu a tolik žigulíků, co tu pořád jezdí je až neuvěřitelné.
A tak už tu v Baku vlastně žijí přes týden. Nejprve žádost o vízum do Uzbekistánu a čekání na něj - to už mám a teď dál čekání na loď, která by mě převezla přes Kaspické moře do Kazachstánu, tomu ale bohužel zatím počasí ani místní nátura (až pojedeme tak pojedeme - žádný plán), moc nepřeje. A tak se tu už přes týden tak nějak flákám. Dopsat deník, seřídit kolo, zavolat si s kamarády, rodinou, koupat se v Kaspickém moři, nebo navštívit českou ambasádu a seznámit se tu s našim Chargé d' Affaires a jeho ženou, kteří jsou úžasný a veselý pár a tak se místo krátkého oficiálního setkání, sedělo cca 4,5 hodiny v hospodě a klábosilo.
Také bych tu chtěl i moc poděkovat Emilovi (i když si to stejně nepřečte). To je totiž kluk mého věku, který u mě zastavil autem, když mě míjel na cestě podél hor a pozval k sobě domů v Baku. A přestože už tu u něj bydlím více jak týden, stará se o mě jak o nedonošeného bratra. A jedinkrát kdy mi za tu dobu řekl, že ho štvu, bylo, když jsem se ho po několikáté ptal, jestli mu opravdu nevadí, že tu ještě jsem, když jsem si myslel, že bude vše během pár dní vyřízené a místo toho tu trčím. Opět ta neuvěřitelná pohostinnost v praxi, takže díky Emile.
No a tak tu čekám, čekám na to, až mi tu to pohodlí, jídlo, televize a klimatizace skončí a já se nechám převézt do opravdové pouště ještě s vyššími teplotami a dlouhými úseky totálně bez civilizace a tak i bez vody. Jsem asi trochu jiný, ale to musí být asi všem jasné už od začátku.
A ještě navíc malá vložka na závěr. Normálně bych tu svoje finance neřešil, i přestože otázka: "A kolik tě to cestování stojí?", je jedna z prvních otázek, která často padá a po pozvání na čaj většinou hned to první na co se mně ptají. Sám si většinou ani přesně statistiky nedržím, ale Turecko spočítané mám. A tak tako informace patří všem, kteří si myslí, že cestování je o penězích, a proto cestovat nemohou.
V Turecku jsem strávil 28 dní a moje celková útrata byla v přepočtu cca 680 Kč. Z toho nejvíce mě stála místní SIM karta (400 Kč) a lístek na trajekt do Asie (25 Kč). A pak mi řekněte co je na cestování drahé? Vše je jen o tom, jak vysoko si nastavíte laťku luxusu. Na druhou stranu, ostatní země byly o něco dražší, ale to je už teď opravdu vše.
Dobrou noc a příště už se snad ozvu z rozpálených končin Kazašské stepi nebo poušti (podle toho kde bude signál).
Zpět na výpis novinek