Vyhledat název

cs
Autorem článku je sám pan Tomáš Švaříček, text i fotografie jsou originální a nijak jsme je neupravovali.
Ahoj všichni, kteří jste se i přes dlouhou odmlku nepřestali zajímat, jak to vypadá v jiné části světa. Vím, že jsem se dlouho neozval a nic o sobě nedal vědět, nebylo to proto, že by nebylo o čem psát, právě naopak a tak se teď trochu rozepíši a pokusím se to aspoň v kvantitě textu trochu dohnat. Událo se toho spousta, zcela upřímně - prošel jsem si peklem, jak vnějším tak vnitřním, svezl jsem se sanitkou - tentokrát už jako pacient, několikrát se mohl oženit a že bylo z čeho vybírat a jinak se buď hnal napříč zemí bez zastavení, nebo naopak nuceně odpočíval. Tak tedy pokud vás to stále zajímá - hrnek kávy do ruky, druhou pod hlavu a jdeme na to. Další část mého cestovatelského příběhu je tady.
Než se ale dostanu na podrobnější výčet události, co se za tu dobu ticha udály, trochu se rozepíši o Uzbekistánu a situaci v tomto konci světa, jen tak pro lepší přiblížení, jak tu život plyne. Život v Centrální Asii není jednoduchý, na jednu stranu jsou to země s potenciálem dobré ekonomiky a dobrosrdečných lidí, kteří se vzájemně o sebe i o cizí postarají. Na druhou stranu se toto potkává s vysokou mírou korupce, kdy je vždy jasně poznat, kde jsou státní peníze ztraceny a utraceny a do toho se ještě promítá vysoká míra inflace, kdy ještě v Uzbekistánu byla nedávno největší (a i teď pořád nejčastější) bankovka 1000 SOM, což jsou přibližně 3 Kč. Sice už tisknou i bankovky o hodnotě až 50 000 SOM, ale 1000 je stále nejčastější. Dokážete si tedy asi představit jaký problém tu je chodit s penězi v peněžence. Také proto všechny bankomaty v zemi vydávají pouze dolary, protože by tu sumu bankovek prostě nepobraly a pak je potřeba si je někde vedle v bance v davu starých babiček opět vyměnit. Neptejte se mě, jak je možný, že každá starší babička přijde do banky s roličkou amerických dolarů a odchází téměř s kufříkem místních SOMu, prostě to tak je a vy jen musíte doufat, že bankéři nedojdou bankovky dřív, než se na vás dostane řada. Naštěstí turista je v této zemi velice vážený a tak se i dost často dostane vpřed fronty, jenom proto, že je prostě jiný. Přesto všechno si tu lidé zachovávají většinou veselou tvář a turisty přímo zbožňují. Nový prezident také konečně opustil sovětské ideály předchozího 80letého prezidenta a snaží se zemí pozvednout, lidé si ho vesměs chválí, otevřel zemi více turistům, zjednodušil vízovou povinnost a otevřel více hraničních přechodů.
A teď tedy jak a co vše se událo. Když jsem se konečně po týdnu čekání dostal na nákladní loď, která mě a dalších 10 cyklistů a jiných cestovatelů společně s nákladem převezla přes Kaspické moře do Kazachstánu, věděl jsem, že už v tu chvíli mám trochu problém. Z mého 30denního víza pro Uzbekistán už uplynul týden a já se teprve lodí přesouval do Kazachstánu. Kde jsem se musel přesunout ještě přes 500 km stepí, než bych se vůbec dostal k hranicím s Uzbekistánem a pak po zbytek dní platného víza tuto zemi o délce více jak 1200 km přejet. To nebylo příliš času. A tak jsem na lodi využil nabídky teď už dvou kamarádů z Německa, kteří cestovali autem Asii a nabídli mi, že mě společnou část cesty popovezou a tím ušetřím nějaký čas. A tak jsem byl po dvou dnech cca 50 km od hranice s Uzbekistánem, které mi zbývaly zdolat na kole. Ale ani na to z většiny nedošlo, protože cesta je zde pouští v katastrofálním stavu a buduje se zde tedy nová. Ve chvíli kdy jsem se tam objevil, foukal silný boční vítr, který celou onu cestu zahalil do prachu tak, že nebylo vidět víc jak 10 metrů před sebe. A tak to skončilo tak, že Bedřich naskočil na valník čínského náklaďáku a byl jsem téměř přivezen až k hranicím na korbě auta.
Pak přišlo překročení hranic do Uzbekistánu, výměna peněz a hurá do pouště autonomní oblasti Uzbekistánu - Karakalpastanu. Necelých 400 km pouští bez stínu, většinou bez vody, civilizace a v podmínkách, jaké jsem dosud nikdy nezažil. Teplota se přes den pohybovala u hranice 50 °C ve stínu, pokud jsem nějaký našel, abych teplotu vůbec změřil, protože na slunci už mi cyklopočítač odmítl cokoliv ukazovat. Vítr, který touhle zcela rovnou krajinou vál, se neměl o co brzdit a tak uměl být dobrý pomocník, když byl v zádech, ale nepříjemný protivník, když šel odjinud. Ale samotný vzduch i vítr už neměl žádný chladící účinek, právě naopak. Bylo to, jako když na vás někdo fouká horkým fénem. Vzduch byl neustále hladový po vlhkosti a tak se tělo ani nepotilo, protože se vše okamžitě odpařilo. I čerstvě ukrojený krajíc chleba po pár sekundách křoupal jak topinka, jak se vysušil. Vodu, kterou jsem pil z lahví, byla jak ohřátý čaj a z černé cykloláhve se pít vůbec nedalo, protože to hrozilo spálením. Na vše na co se dalo sáhnout, prostě pálilo. Oči bolely a byly zarudlé od neustálého vysoušení a tělo se potýkalo s problémem přísunu energie, protože v tom teple jsem měl stažený žaludek a vody byl pořád nedostatek, i když pijete téměř nepřetržitě. Do toho díky pouštní krajině nebylo kde se schovat před žárem, odpočinout si a počkat až to největší horko ustane. Na kolo se sedlo ráno za svítání a slezlo až za tmy.
Ti z vás, kdo jezdí na kole, by mohli namítnout, že přeci 400 km po rovině není zase tolik, abych to jel několik dní, ale kromě zničujícího tepla, byl pak dalším faktorem právě neustávající vítr a také kvalita silnice, po které se pouští napříč Uzbekistánem jelo. Silnice obecně v Uzbekistánu totiž spíše připomínají vyasfaltováni za doby Františka Josefa a od té doby se nic neudálo. Jsou úseky, kde opravdu už novou silnici budují, ale není jich mnoho. Na druhou stranu v celé zemi mi pořád dokola opakovali, že do dvou let tu bude nový asfalt, ale mám takový pocit, že jim na to nebude stačit ani 20 let. A tak i když jedete po jediné silnici napříč zemí, dost často bylo lepší jet mimo silnici, než po jejím zbytku.
Další, který by si otevřel mapu, by mohl namítnout, že přeci nedaleko napříč pouští vede železnice a měl by pravdu. Skutečně většina lidí, tuto část spálené země vynechá a popoveze se vlakem do jednodušších míst, to bych ale nebyl já, abych si nevyzkoušel taky něco nového a nečekal jen to na to jednoduchý, protože i tohle byl rozhodně zážitek. I když to byl bohužel startovač mých pozdějších problémů.
A tak jsem po několika dnech zdolal tuto část a ubytoval se v hotelu, abych si odpočinul. Tělo zhuntované vysílením, ztrátou vody i živin a o několik kilogramů určitě i hubenější. Tam jsem se ale po chvíli seznámil s místními a ti mě hned vzali na prohlídku okolí a tak jsem se najednou procházel po základech bývalé pevnosti ze 4. století, koukal z kopce na pole do Turkmenistánu a navštívil mausoleum místních původních panovníků této oblasti. Druhý den jsem pak opět naskočil na kolo a pokračoval dál na východ směrem na Khivu, jedno z nejstarších měst Uzbekistánu a tak nějak nutnosti navštívit. Po cestě, ale začaly první problémy. Večer se mi najednou udělalo špatně, více méně jsem se téměř svalil z kola a z posledních sil sotva postavil stan, protože okolo zrovna civilizace nebyla. Noc jsem strávil střídavě zvracením, těžkým průjmem, zimnicí a horečkou a to je v této oblasti, kde i v noci byla teplota přes 30 °C dost velký problém z hlediska dehydratace organismu. Věděl jsem, že je zle, a tak jsem ráno z posledních sil dojel k prvnímu obydlí - restauraci, tam si koupil Pepsi, svalil se na ležení a většinu dne prospal. Říkal jsem si, že jsem asi narazil někde na špatnou a znečištěnou vodu, protože jediný, co se dokáže v Uzbekistánu vyrovnat kvalitě silnic, je kvalita místní vody, která je obecně špatná, a tak i místní většinou kupují vodu balenou (což už je co říct). Bohužel jsem se zmýlil, z vody to nebylo, a tak jsem se nedokázal poučit. A tak jsem další den v jakémsi poloautomatickém režimu pokračoval do města Khiva, kde jsem se uvelebil na posteli a spal. Samozřejmě jak bývá pravdou, že vše souvisí se vším, tato totální dehydratace mi začala způsobovat křeče v různých částech svalů po těle, a tak moje problematické záda na sebe nenechala dlouho čekat a začala také bolet. V Khive jsem se ale dal vcelku do kupy, sešel s kamarády cyklisty z lodě, se kterou jsme se přepravili přes Kaspik, a po dvou dnech jsem opět vyrazil.
Po pár dnech putování opět pouští, seznámení s mnohými zajímavými lidmi na cestě, nabídce ke sňatku, dorazil do dalšího města - Bukhary. Další historické město, které je téměř povinnost v Uzbekistánu navštívit. Zde se mi ale začalo dělat opět nevolno a dopadlo to tak, že už to místní lidé nemohli vydržet se na můj zbídačený stav dívat a zavolali místního doktora. Ten když přijel, zjistil, že už ani nedokážu stát na nohách bez podpory, teplotu mám přes 39 °C a tlak sotva 80/60, zavolal sanitku a po chvíli jen vím, že ležím na maličkém lehátku v maličké Čínské dodávce a někam se vezu - někam do nemocnice, kde začala léčba.
Asi nemusím dlouze vysvětlovat, že kvalita lékařské péče na vesnici v Uzbekistánu asi nebude na stejné kvalitě jako v Evropě, ale co nemohli dohnat kvalitou medicíny, určitě zkoušeli dohnat osobním přístupem. A tak jsem najednou ležel na nemocničním lůžku, co chvíli za mnou přišel jiný doktor, který mi měřil tlak, teplotu a pulz, zeptal se, jestli jsem v pořádku a zase odešel. Když se to takto opakovalo asi s 10 doktory, začínal jsem být i přes svůj zbídačený stav trochu nepříjemný. Žádná pomoc, jen pořád dokola dotazy a měření tlaku, teploty a tepu. Nakonec se parta doktoru shodla, že je to otrava z jídla. Přesněji prý meloun, nebo dýně, které jsem často jedl a netušil, že problém přichází z této strany. Prý je to tady dost častý problém, protože jsou plné bakterií z vody a potom je vždy potřeba vypít velké množství vodky, což místní zvládají dobře, ale já už ne. Teď už budu zkušenější. A tak nastoupila léčba, jak za císaře Pána a Švejka. Je potřeba něco dělat, tak co zkusit klystýr? Fain hotovo. Co zkusit vyvolat další zvracení? Tady i přes svůj špatný stav jsem se jim musel smát, protože zkusit u mě vyvolat zvracení tím, že do mě nalijí 2,5 litru vody u mně nic neudělá. Jsem zvyklý pít hodně a nárazově, a tak k jejich překvapení byla po chvíli všechna voda pryč a já si jen tak příjemně odkrknul. Poté co toto vzdali, nastoupila trochu odbornější léčba - kapačky na zavodnění organismu, i když myslím, že jsem to tou vodou už splnil a také konečně snížení horečky.
A tak kdybych měl svůj čtyřdenní pobyt v této nemocnici krátce shrnout. Zázemí nemocnice nebyla žádná hitparáda. Kromě pokojů a lůžek už tam toho moc nebylo. Laboratoř na vzorky, to byl jeden stůl. Ale dělali, co mohli s tím, co mají. A tam kde nebylo co dělat, tak léčili dobrým slovem. A tak kromě hodného personálu, jsem byl podsvinče na výstavu a vykrmení. Pořád se na mě chodil někdo podívat, ať už ze zvědavosti, nebo zkontrolovat za chvíli, že jsem v pořádku. Neustále mi nosili dietní jídlo. A celý den jsem kromě dotazů, odkud jsem slyšel dokola jen: "Kůšaj!!!" (jez!!!), nebo "Oddychaj!!!" (odpočívej!!!). Občas mi to říkali i zároveň, což bylo těžké skloubit ležení a příjem potravy. Jídlo v nemocnici nebylo příliš extra. Přece jenom kuchyně byla o velikosti panelákového záchodu, a tak asi proto, že jsem byl jediný komu rodina z domu nic nedonesla, tak mi sestřičky vždy přinesly sami něco z domu, co mi tam uvařily a pak mi to s úklonou a úsměvem přinesly až pod nos. Také nebyla možnost se tu převléct, protože moje věci byly s kolem několik kilometrů daleko, a tak mi jedna sestřička přešila po svém synovi oblečení, abych se měl do čeho převléct a nutno říct, trefila moji velikost perfektně. Sestřičky tu byly obecně velice příjemné, vždy se nenápadně ptaly, jak to mám s ženou, a když zjistily, že jsem svobodný, docela neskrytě mi naznačovaly, že by si mě klidně za muže vzaly. To se běžně u nás asi v nemocnici nestává, nebo jsem zatím ležel na špatném oddělení.
A tak po 4 dnech odpočinku, vybaven kvantem dietního jídla na cestu od sestřiček, jsem opět vyrazil na cestu. Tentokrát jsem musel už trochu přidat do pedálů, protože se blížil konec mého povoleného pobytu v Uzbekistánu a stále mi zbývalo ještě pár stovek kilometrů k hranicím. A tak jsem po 2 dnech celodenního putování na krev dorazil do Samarkandu, posledního města na své cestě v Uzbekistánu. Bohužel večer už opět s horečkou a bolestí celého těla, takže jsem zabočil k prvnímu hotelu, zaplatil pokoj a dobrou noc. Ráno sice slabý, ale bez teploty, tak po krátké prohlídce města jsem pomalu zamířil hranicím s Tádžikistánem a další den - poslední povolený den pobytu v Uzbekistánu jsem hranici překročil a pokračoval do prvního města, kde jsem si chtěl konečně dát ještě pár dní odpočinku a relaxovat a nikam už nespěchat. Problémy se mě ale tak lehce nepustily a v noci na hotelu jsem začal opět blouznit s horečkou a zimnicí a nedopadlo to jinak, než že jsem se ráno opět a podruhé vezl v sanitce. I když poprvé v Tádžikistánu. Moje nálada byla na bodu mrazu a diagnóza v nemocnici? To je ze sluníčka, povídali. Když jsem se jim snažil vysvětlit, že je to blbost, tak na můj popud aspoň vyzkoušeli testy na malárii - v pořádku. A i zde jsem si nakonec poležel čtyři dny, než jsem kromě teploty ve stejném zbídačeném stavu nemocnici opustil.
Teď už asi chápete, proč jsem se tak dlouho neozýval. Buď jsem se hnal zemí, pryč od horka, abych se někam posunul a nebyla možnost se k internetu připojit. Nebo jsem naopak nuceně odpočíval, ať už kvůli bolesti zad, nebo v nemocnicích kde by čas sepsat článek byl, ale na druhou stranu jsem nechtěl tyto řádky sepisovat ve chvíli, kdy jsem byl bezradný, co se to se mnou vlastně děje, a co bude výsledkem, když diagnóza se zde téměř rovná nule, protože by pak tento článek musel určitě reflektovat moji náladu a ta byla docela pesimistická v tu chvíli.
A jak to tedy vlastně celé dopadlo? Uzbekistán byl totální nápor na organismus, a zatím určitě to nejnáročnější, co jsem zatím absolvoval. Shodil jsem několik kilogramů váhy, vše ve svalech, když tuky nemám a teď je musím nabrat zpět, protože jsem na úpatí velehor, které mě čekají a ty mě nebudou šetřit. Z hlediska historie, zajímavých zákoutí a dobrosrdečnosti lidí by se dalo Uzbekistánem toulat mnohem delší dobu než 3 týdny a pořád by bylo co objevovat. Určitě se tato země může pochlubit svým materiálním, ale i duševním bohatstvím, nehledě na to, že místní ženy jsou opravdu krásné. To, že jsem daleko od domova, je poznat na každém kroku, mentalita lidí je tu jiná. Copak u nás by se stalo, že vás zkouší v nemocnici oženit za sestřičku, každý na vás řve, odkud jsi a jak se máš? Přijde, vleze vám do osobních věcí, stříkne se vašim deodorantem a strčí vám prst do jídla? Ale také vás vždy pozvou k sobě domů na odpočinek, na jídlo, nikdo vám neřekne nic špatného a uvítá vás v jakoukoliv dobu. Může to člověka štvát, ale když se povznese nad to, že je to prostě jiná země, je to vlastně dost pohodová mentalita. Každopádně po opuštění nemocnice jsem se sám vyléčil a cítím se dobře. Je čas otestovat velehory.
Na závěr vás možná napadá otázka, jestli to vlastně stojí za to se takhle v cizích krajinách bez pomoci blízkých zhuntovat, jestli to má smysl? A má odpověď? Každým dechem to za to stojí, neboť "Dum spiro, spero"...
Zpět na výpis novinek