Vyhledat název

cs
Autorem článku je sám pan Tomáš Švaříček, text i fotografie jsou originální a nijak jsme je neupravovali.
Už je to dlouhá doba, co jsem vám sepsal něco delšího na čtení. S tímto článkem už bojují více jak 14 dní a prostě si nemůžu najít klidný kout, kde bych si sedl a sepsal myšlenky i zážitky za poslední dva měsíce. Když jsem článek začal psát, přál jsem v něm veselé Vánoce, pak to smazal a přepsal na šťastný nový nadcházející rok 2019. Ten už je teď ve všech časových pásmech také stejný a pořád nejsem schopen napsat pár smysluplných vět. Je pravda, že se mi poslední dobou honí hlavou spousta myšlenek a věcí, které si musím rozmyslet, a tak nějak vnitřně poskládat a také jsem už překročil hranici do Indie, druhé nejlidnatější země na světě, kde vám chvíli nikdo nedá pokoj a každý se na vás chce přijít podívat a vyfotit si selfie. Nezbývá než se zavřít mezi čtyři zdi a ignorovat, že i tak na vás pořád někdo klepe, a už to dotáhnout do konce.
Pákistán byla země, která působí v mnoha kontrastech. Už na začátek musím říct, že jsem si tuto zemi velice oblíbil, a proto tam také strávil tak dlouhý čas, který mi byl dovolen. Je to místy sice špinavá a zapáchající země s vysokou mírou znečištění, hluku a odpadků, které se tu neřeší a odhazuje se vše rovnou od ruky a pusy, ale také usměvavých a zvědavých tváří, pohostinností, s jakou jsem se doposud ještě nesetkal a osobitou krásou. Je to země, která si prošla těžkým obdobím terorismu a vnitřních bojů. Je to země, která má ale obrovský potenciál a která vzhlíží s nadějí k lepším zítřkům. Je to země, která si tyto své problémy s terorismem uvědomuje, a tak policie rozhodně nezahálí a nic nepodceňuje, ale zároveň je policie velice přátelská a dalo by se říci "flexibilní". Pákistán je země pracujících lidí, kteří i přes svoje potíže mají širokou náruč a věčně usměvavý na tváři. Anebo také telefon v ruce s dotazem o selfie. Pákistán je země, která se může chlubit snad všemi klimatickými oblastmi. Na severu se rozprostírají jedny z nejvyšších hor světa společně se známou K2 a Nanga Parbat (tzv. Killer mountain), která své jméno má po zásluze. A pod těmito horami nádherná a hluboká údolí, kde by se dalo strávit několik dekád a stále by bylo co prozkoumávat a žasnout. Má mírné podnebí, ale také pouště a subtropické oblasti. Pákistánci jsou také národ, který zbožňuje jídlo. Platí zde pořekadlo: "Někteří lidé žijí, aby jedli a někteří lidé jí, aby žili." Jídlo a rodina, to jsou základy společnosti v Pákistánu. Ostatně jídlo z mého pohledu se dá v Pákistánu rozdělit do dvou skupin. Buďto pálivé nebo extrémně pálivé a pak je tu čaj, který pálivý snad jediný není, ale zase je většinou přeslazený. A tak jedna z prvních vět, které jsem se musel naučit byla "Číni nehí." (pro zapamatování: Činu nechci), což znamená: "Bez cukru." Dále je to země, kde na silnici příliš pravidel nefunguje, ale zase se každý chová tak, že si to uvědomuje a sledují okolí. A takto by se dalo o Pákistánu psát na několik stránek. V zásadě ale platí věta, kterou jsem v Pákistánu slyšel dnes a denně. Kdykoliv se dělo něco neobvyklého, sami Pákistánci pokrčili rameny se slovy: "Tohle je prostě Pákistán, tady je vše možné." a víc se to neřešilo. To asi nejlépe vystihuje podstatu Pákistánu. Tady je možné prostě vše a vše jde s úsměvem. Pro mne to byla první země a moment, kdy už jsem mohl konečně relativně přestal spěchat, abych stihl přejet Himálaje, než by mě uvěznila zima, a tak jsem také za tyto dva měsíce v Pákistánu poprvé strávil více dní mimo kolo, než na něm. O to jsem ale měl větší možnost poznat lépe místní lidi, jak žijí a sdílet s nimi všední zážitky, jejich radosti i starosti. A to by na úvod asi stačilo.
A tak tedy navazuji na předchozí článek, kdy jsem po úspěšném a mírně bláznivém výšlapu do nejvýše položeného hraničního přechodu na světě - Khunjerab mezi Čínou a Pákistánem vesele za policejního doprovodu pokračoval směrem na jih z dosahu velehor. Po opuštění městečka Sost nejblíže hranici s Čínou moje cesta po Karakoram Highway probíhala kolem jezera Attabat, které vzniklo před několika lety vlivem sesuvu půdy. Zatopilo část původní přilehlé vesnice a na dlouhé měsíce zcela odřízlo cestu na sever, kdy fungovala doprava pouze vrtulníky. Jezero ale svoji až těžko uvěřitelnou modrou vodou a okolními horskými masivy působí téměř pohádkově. Do toho se po něm občas plaví malé loďky, které jsou zdobené a hrají všemi barvami. Dalším posunem směrem na jih pak přichází město Gilgitu, největší město regionu Gilgit-Baltistan. Zde jsem si užil po delší době v horách svoji první zkušenost, co to znamená se pohybovat se na kole v městském provozu Pákistánu. To je také zážitek.
Dále na jih se pak Karakoram Highway dlouhé kilometry zařezává do vysokých horských úbočí a kopíruje řeku tekoucí v jejím žlebu. Cesta je to panoramatická k neustálému zastavování a focení jak stvořená, ale taky pro cyklistu obohacená o policejní doprovod. Místní policie věří, že oblast mezi městy Gilgit a Abbottabad není pro turisty příliš bezpečná, a tak zde nasazují policejní eskorty. Sami povídají, že to není ani tak kvůli nebezpečí o život, i když často mi naznačovali, že na tom a jiném místě spát nemohu, nebo mi někdo v noci podřízne hrdlo. Ale prý spíše, aby mě někdo neokradl. A tak na jednu stranu od nich slyšíte: "V pořádku, je to bezpečné." Ale také: "Musíme tě naložit do auta a odvézt o kus dále!" a se samopaly zavěšenými u pasu. Na druhou stranu samopal se tu občas nosí skoro jako módní doplněk. Naštěstí přesně třemi roky už jsem podobnou zkušenost s policejními doprovody absolvoval v Egyptě, tak jsem si z jejich snah o rychlý odvoz a přesun moc těžkou hlavu nedělal a vždy s poděkováním odmítnul. A tak jim nezbylo než mě následovat. Někdy se mě držel pickup s korbou a policisty uvnitř, někdy se mě držel policista na motorce a někdy vůbec nikdo, když jsem jim třeba v koloně ujel, nebo je to na chvíli přestalo bavit. Ty jsem měl většinou nejraději. Také dohadování o spaní byl vždy po setmění zážitek, ostatně stejně jako právě v Egyptě. Spaní ve stanu někde na divoko nepřicházelo v úvahu. Jejich jediná alternativa byla hotel, který sami vybrali a dost často ten nejdražší, který by více působil proevropským dojmem. To jsem zase já odmítal platit. A tak vždy došlo na to, kdo bude mít větší nervy pokračovat ve své neústupnosti a musím říci, že jsem to byl naštěstí vždy já. A tak jsem veškeré noci, i když se to oficiálně nesmí, strávil na policejních stanicích a vzhledem ke kultuře Pákistánců a jejich oblibě turistů, jakmile jsem se ocitl uvnitř stanice, byl jsem host a kamarád, přespal v posteli, a ještě dostal pořádně nažrat, zatímco si chtěli povídat, nebo se se mnou vyfotit a pochlubit pak rodině a kolegům. V tomto úseku cesty jsem se také náhodou potkal s Česko-slovinským cestovatelským párem Mirkem a Katjou - Nomády, kteří cestují Asií na kole už tolik let, že za tu dobu vyrostla téměř další generace nových cestovatelů. Z korespondence pár let nazpět, kdy jsme jim psal o rady z jejich dlouholetých zkušeností jsem je znal. Ale dokážete si asi představit, jaké to je, když se náhodou potkáte uprostřed cesty v severním Pákistánu a máte společnou trasu. Holt říká se to pořád a pořád to platí: "Svět je malý a o náhody není nouze". A tak jsme další část cesty do Abbottabadu strávili spolu a samozřejmě i s naším věrným a každou chvíli se měnícím policejním doprovodem. Neříkám, že by mě snad nás policejní doprovod bavil. To ne, ale zase musím uznat, že to byli vždy milý a velice vstřícní lidé. Trochu méně milí ale začali být, když jsme díky chybě v mapě omylem vjeli do vojenského objektu. To že nám u brány nějaký voják signalizoval ať zastavíme si člověk zvykl tak, že ho prostě ignoroval a pokračovali jsme dále. Ale paradoxně větší problém začal, když jsme si svoji chybu uvědomili a chtěli zase vyjet z objektu ven. To už se kluci armádní na bráně vzpamatovali a tentokrát už nás opravdu zastavili. A tak jsme aspoň měli možnost se seznámit také tady v Pákistánu s tajnou policií, kterou kromě našich pasů a všemožných víz uvnitř zajímaly naše cestovatelské zkušenosti a plány, které vedly k tomu, že jsme se vydali do vojenského objektu. Naštěstí lidé v Pákistánu jsou obecně velice milý, a tak se i toto nad šálkem čaje vysvětlilo a s úsměvem a asi drobným záznamem někde ve speciální složce jsme se rozešli každý svým směrem.
Z Abbottabadu po dlouhém odpočinku u kamaráda Mohammeda jsem pak už opět sólo vyrazil konečně do Islámábádu, hlavního města Pákistánu. Navštívil Českou ambasádu a dočkal se vřelého přivítání a povídání. Vyfasoval novou českou vlajku, protože ta moje původní začíná spíš po tak dlouhé době cestování vypadat jak potrhaný hadr na podlahu. Podnikal výlety po okolí, treky do hor a navštívil Faisal mešitu, největší v Pákistán. Vyzkoušel si cestu snad všemi místními dopravními prostředky. Od auta, přes autobus, metro, vlak, rikšu, mašrutku po motorku ve 3 lidech, což je vlastně ještě málo obsazená. Původní plán byl strávit v Islámábádu pár dní, odpočinout si a pokračovat dále, ale rodina, která se mě ujala mi začala být velice blízká a také já jim, a tak jsem se nakonec zdržel až do Vánoc. Ve svém věku už netoužím po překvapení z dárků, ale netrávit je aspoň někde sám ve stanu, ale s lidmi, kteří mi připomenou rodinné prostředí, když je moje rodina tisíce kilometrů daleko. To štěstí jsem měl, a tak moje náhradní rodina muslimského vyznání poprvé v životě slavila Vánoce.
A tak jsme ráno na Štědrý den nazdobili světýlky na dvoře jabloň. A večer společně sesedli k velké rodinné večeři. Já den předtím připravil bramborový salát, usmažili jsme rybu, a kromě toho se podávala spousta místního jídla a na závěr dort. Zatímco já jsem se ládoval salátem s rybou, mohl jsem ke svému pobavení sledovat, jak si moji přátelé nabírají salát do chapati, protože tak se tu ji prostě vše, nebo si smíchají bramborový salát s ovocným salátem a šmakují si jaká je to dobrota. Holt i zda platí pravidlo cestování, nesuď ostatní, když dělají něco jinak, neznamená to, že je to špatně. Ale upřímně jsem se zasmál. Dokonce jsem dostal i dárky a pak za běžící Indické telenovely strávili večer povídáním. Vánoce téměř jako doma.
Byl to příjemný čas, ale jednou nastane vždy chvíle se rozloučit a vyrazit dále, a tak jsem začal teď už zcela rovinatou oblastí plnou obdělávaných poli směřovat dále na jih. Až do města Lahore. Toto město je hraniční s Indií, a tak jsem po dalších pár dnech jako celebrita vstoupil do Indie. Jako celebrita proto, že jsem začal být v Pákistánu trochu známý, když jsem byl požádán o rozhovor do devíti národních televizních stanic a únik přes hranici se mi rozhodně inkognito také nepodařil. Mezi Indii a Pákistánem od jeho odloučení v roce 1947 panuje stále napjatá situace. A tak na hraničním přechodu, na který jsem se vydal probíhá každý den velice oblíbený a navštěvovaný "Ceremoniál vlajek", kdy vojáci obou zemí mají nacvičené 30minutové představení, končící stažením obou vlajek. Obliba je taková, že se zde denně schází tisíce lidí a sedají si na tribuny kde uprostřed vede silnice hraničního přechodu. A tam jsem se chvíli před ceremoniálem objevil já a za aplausu tisíce hlavového davu přejel hranici na kole.
A tím končí příběh návštěvy Pákistánu, země, do které je kvůli obtížnosti víza se těžké dostat a nemá ve světě příliš dobrou reputaci, ale země, která určitě stojí za návštěvu. Pákistánci milují jídlo. Je to země, kde se běžně i třikrát denně jí teplá strava, i když pálivá. Je to neuvěřitelně pohostinných národ, kdy po dotazu na Facebooku se skupině cestovatelů v Pákistánu dostanete tolik pozvání k sobě domů, že by se tu dalo žít roky a pořád by bylo koho navštívit. Pákistánci prostě milují turisty, a to je fakt. Pákistán je v mnoha ohledech velice liberální země, Noc se tu neřeší a ze spousty věcí se evropsky smýšlející člověk musí zastavit a s otevřenou pusou prostě zírat. "Tohle je prostě Pákistán!" Jednoduché vysvětlení, ale v Pákistánu sedí jak prdel na hrnec.
A tím bych to dnes ukončil. Na závěr jen přikládám příručku lekce autoškoly, pokud byste se někdy rozhodli Pákistán navštívit. Tyto pravidla vám pomohou se do provozu lehce začlenit a řídit jako pravý Pákistánec.
Základní pravidla jízdy za tmy:
Pokud ti nesvítí přední světla, nic se neděje, občas zatrub na klakson.
Pokud ti nesvítí zadní světla, vůbec nic se neděje.
Pokud ti nesvítí žádná světla, stále se nic neděje, prostě zatrub o trochu častěji.
Pokud ti nesvítí žádná světla a jedeš z nějakého důvodu v protisměru, trub často, ale neobtěžuj se a v klidu pokračuj jako doposud bez světel a dál v protisměru.
Pravidla jízdy na motorce a rikšou (tuktuk):
Motorka se vejde všude, tečka.
Věková hranice na motorku - neexistuje. Dosáhneš z motorky na zem? Ne? A na pedály? Ano? Tak v čem je problém?
Kolik lidí se na motorku naskládá, tolik lidí se veze (běžně 3-4 a s dětmi v náručí).
Zpětná zrcátka, přední, zadní světla, blinkry, to jsou přežitky. Vše se dá nahradit klaksonem.
Jedou vedle sebe na dvouproudé silnici už čtyři auta? A nelze je předjet? Nevadí, na chodníku mezi chodci se určitě najde ještě místo, hlavně zatrub.
Pravidla pro nákladní vozy:
Tak jak nejsou důležité přední a zadní světlomety pro jízdu, jsou naopak veškerá různá okrasná světýlka různých barev, blikání, nebo intenzity od drobné až po vypalující díru do hlavy naprosto zásadní, stejně jako klakson, bez nich na silnici prostě nevyjedeš.
Nefunguje ti na náklaďáku něco? Něco jako motor, řízení, brzdy, žádná elektronika? Nevadí, přidej z věnčí nějakou další okrasu, třeba větrný mlýnek na kapotu a jsi v pohodě.
Základní pravidla provozu:
Čím více blikáš a troubíš, tím rychleji jedeš.
Do křižovatky se vjíždí a až poté je potřeba se rozhlédnout, zda tam bylo místo, či nikoliv. Stejné pravidlo platí, pokud se připojuje vedlejší na hlavní silnici.
Semafory platí jen na vybrané řidiče a pouze tam, kde je policejní kamera.
Emise a technický stav vozidla nikoho nezajímá, rozlišuje se pouze: jede vs. nejede.
Z hlediska parkování, země zaslíbená ženám: Parkuje se podélně i kolmo ke krajnici. Kdekoliv a jakkoliv, nejlépe co nejblíže středu silnice. Tady se meze představivosti rozhodně nekladou.
Máš problém? Zatrub! Nemáš problém? Taky zatrub!
Pravidla pro chodce:
Tady vlastně žádné nejsou. Pokud se nenecháš přejet choď si, kde chceš.
A tak tedy shrnutí všech pravidel silničního provozu pro chodce, motorky, rikšy, automobily, nákladní vozy, krávy, osly, opice, psy a další je: "Pokud to umíš, zatrub!"
Zpět na výpis novinek